Listopad 2014

Koncentrační tábory ve Švédsku za 2. světové války

24. listopadu 2014 v 11:25 | Lucie Podhorná |  Trocha historie
Švédsko není jen záviděníhodný blahobyt a polární záře. Tato země má i své temné historické kapitoly a jednou z nich je existence internačních/koncentračních táborů během období 2. světové války.

Švédsko bylo v období války oficiálně neutrální, ale hrálo to na obě dvě strany - třeba nechalo přes své uzemí přejet německé jednotky před invazí do Finska (tzv. midsommarkris), dovolilo norské armádě cvičit na svém území a železnou rudu prodávalo jak Spojencům, tak Ose. Švédská vláda sama moc nevěděla, za koho se má postavit.

Tyto tábory zavedla vláda ministerského předsedy Pera Albina Hanssona (ten přišel mj. s konceptem folkhemmet, Švédska jako domova pro všechny) a jejich primárním účelem bylo zbavit Švédsko všech elementů, které by ho mohlo jakkoliv přiblížit válce. Začaly se provozovat v únoru roku 1940 a do roku 1948 jimi prošlo přes 3 000 vězňů. Celkem jich bylo 14. Celé se to provozovalo a financovalo jako vojenský projekt.



Do švédských internačních táborů byli posíláni hlavně švédští občané, ale také cizí vojáci, kteří byli posíláni do různých táborů podle národností (ruští vojáci, kteří utekli z německých koncentračních táborů v Norsku šli např. do Krampenlägret, němečtí uprchlíci a dezertéři do RInkaby atd.). Většinou se do táborů zavírali komunisti, radikální sociální demokraté, předáci odborů a antifašisté - prostě politicky nepohodlní lidé. Většina z nich měla jít sloužit do švédské armády, ale byli natolik "nespolehliví", že jim nemohla být svěřena zbraň, takže si službu museli odsloužit jinde. Neříkalo se jim vězni, ale pracovníci (arbetskompanier). Před uvrhnutím do tábora neprobíhal žádný soud a podmínky nebyly tak kruté jako v německých koncentračních táborech, ale rozhodně to nebyla žádná slast. Po propuštění měli pracovníci často problém najít práci, protože byli označení za "podvratné elementy" (subversiva element).

V roce 2008 napsali Niclas Sennerteg a Tobias Berglund knihu Švédské koncentrační tábory ve stínu Třetí říše (Svenska koncentrationsläger i tredje rikets skugga), která se tímto tématem hodně široce zabývá a obviňuje vládu, že před lidmi držela existenci těchto táborů v tajnosti. Hodně se diskutuje i o tom, jestli je na místě používat termín koncentrační tábor.

Já se k tomuto tématu dostala přes Stiega Larssona, jehož dědeček byl během války kvůli svým antifašistickým názorům vězněn v táboře Storsien. A jak víme, dědeček měl na Stiega velký vliv, boj s fašismem je v jeho knihách velmi zřetelně vidět.



Zdroje:

http://sv.wikipedia.org/wiki/Interneringsl%C3%A4ger_i_Sverige_under_andra_v%C3%A4rldskriget
http://en.wikipedia.org/wiki/Internment_camps_in_Sweden_during_World_War_II
http://forum.skalman.nu/viewtopic.php?t=6625&highlight=storsien

16. listopad - dagur íslenskrar tungu

16. listopadu 2014 v 19:43 | Lucie Podhorná |  Severní glosy
Dnes, 16. listopadu, mají Islanďané šťastný den - slaví svátek svého jazyka, islandštiny, a tak nějak tím oslavují i to, že žijí na tom nádherném, snovém ostrově Island. Islandsky se tento svátek jmenuje dagur íslenskrar tungu V tento den se také narodil národní islandský básník Jónas Hallgrímsson.


Jónas Hallgrímsson žil v letech 1807 - 1845 a byl jeden ze zakladatelů plátku Fjölnir, který uvedl romantismus do islandské literatury a rozdmýchával islandské hnutí za nezávislost. Island totiž v té době patřil Dánsku, v roce 1874 se mu povedlo vymoci si ústavu, 1918 vznikla dánsko-islandská unie a až v roce 1944 se Island stává nezávislým.
Fjölnir byl pro islandštinu velmi významný z toho důvodu, že oživoval a rozvíjel psanou podobu jazyka. Ve Fjölniru také vznikala nová slova a Jónasovy básně zde spatřovaly studené severské světlo světa.

Další zakladatelé Fjölniru byli jeho přátelé z kodaňské univerzity, kde Jónas studoval přírodní vědy. I tím bylo ovlivněno jeho vnímání světa. Jónas ve svých básních opěvuje Island, na jehož severu se narodil a po kterém nepřestal celý život jezdit a objevovat ho. Abych vám trochu přiblížila jeho básně, zde máte kousek mého velmi volného, nezbásněného překladu.

Okouzlující a překrásná je ta země
ozdobená sněhobílými vrcholky ledovců.
Bezmračná, modrá je obloha,
oceán se oslnivě třpytí.
Ale vysoko v lávových polích
navždy pluje řeka Öxará
do rokle Almanna,
kde se Allting již nekoná,
Snorriho starý příbytek slouží jako salaš,
vřes na posvátné Skále zákonů
každý rok zmodrá svými plody
pro radost dětí a havranů.
Ó vy, mladé děti
i dospělí muži Islandu!
Hleďte, jak zeslábla a usnula
sláva vašich předků.



Je to krásné, že. Není proto s podivem, že se stal miláčkem národa, a když zemřel na otravu krve (pár dní předtím uklouzl a zlomil si nohu), nemohli a nechtěli tomu lidé nejdřív uvěřit. Bohužel, bylo to tak - zemřel v necelých 40 letech.

Ohledně místa jeho posledního odpočinku se celý národ rozhádal. Jónas zemřel v Kodani, odkud se mělo jeho tělo převézt do nově vzniklého státu Island, ale nebylo jasné, kam s ním - zatímco jedna část ho chtěla pohřbít tam, kde se narodil, politici (zejm. tehdejší předseda vlády) tvrdili, že Jónasovy ostatky jsou majetkem státu a budou pohřbené ve státní půdě. Jónasovi přátelé a příznivci pohřbu doma spojili své finance a přivezli ho, ale žádný kněz nad tím nechtěl proti vůli státu odsloužit mši, takže rakev stála v kostele další týden, než byla převezena na státem vybrané místo. Touto vpravdě trapnou událostí se zabývá islandský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu Halldór Laxness ve svém románu Atomová stanice.


Landið er fagurt og frítt,
og fannhvítir jöklanna tindar,
himininn heiður og blár,
hafið er skínandi bjart.
En á eldhrauni upp,
þar sem enn þá Öxará rennur
ofan í Almannagjá,
alþing er horfið á braut.
Nú er hún Snorrabúð stekkur,
og lyngið á lögbergi helga
blánar af berjum hvurt ár,
börnum og hröfnum að leik.
Ó þér unglingafjöld
og Íslands fullorðnu synir!
Svona er feðranna frægð
fallin í gleymsku og dá!

Prezentace o švédských baladách

12. listopadu 2014 v 6:53 | Lucie Podhorná |  Skandi v ČR

Tak jsem měla ve škole prezentaci o hudební skupině Ranarim a všeobecně o baladách. A přijde mi škoda, aby jen tak zmizela ze světa, takže tady je' Zatím švédsky, brzy přeložím, ale máte tu ve článku text prezentace česky a pak - je v ní spousta krásné hudby :)

Prezentace o Ranarim a švédských baladách.

Hudební arsenál skupiny Ranarim tvoří zpěv, flétny, kytara, citera, mandolína, nyckelharpa a autoharpa (popíšuníže).

Ranarim je švédská skupina, která se zformovala na Královské hudební vysoké škole (Kungliga Musikhögskola) ve Stockholmu v roce 1997.

Stálé osazenstvo kapely tvoří dvě slečny. Ulrika a Sofia, a dva pánové, Niklas a Jens.

Nyckelharpa je hudební nástroj typický pro švédský folklor, který se poprvé objevuje v 15. století v okolí Uppsaly. Má hodně specifický zvuk. Člen kapely Niklas vyhrál v roce 1996 Nyckelharpa World Championship :)

Středověké balady, ze kterých Ranarim nejčastěji vychází, jsou dlouhé příběhy, na které se tancovaly (a na Faerských ostrovech dodnes tancuje) dlouhé skupinové tance. A tím dlouhé myslím třeba 20 minut. Styl balady původně vychází z eposu a jsou dva typické způsoby, jakým je balada strukturována.

1) Řádek sloky, řádek refrénu, druhý řádek sloky, druhý řádek refrénu.

Jungfrun hon skulle sig åt vakerstugan gå
- Linden darrar uti lunden
Så tog hon den vägen åt skogen den blå
- Ty hon var i vildskoga vånda.



2) Čtyři řádky sloky, refrén
Det var så tidigt en morgonstund
innan foglarne börja att sjunga
det bergtrollet friar till fager ungersvenn
hon hade en så faseliger tunga.
- Herr Mannerlig, Herr Mannerlig, trolofven I mig!
för eder jag bjuder så gärna
Ni kan fälle svara mig ja eller nej
om I vill eller ej.



Konkrétní příklad od Ranarim není tak zcela balada. Je to píseň Maj vare välkommen, čili Buď vítáno, jaro. Zpívá se na oslavu jara a má tu první baladickou, výše zmiňovanou strukturu. Interpetace je typická pro Ranarim - zpěvačky zpívají takovým stylem, že lze těžko odlišit první hlas od druhého, natolik si jsou obě polohy blízké a prolínají se. A věřte mi, je fakt těžké to zazpívat :) To, na co hraje pán úplně vpravo, je nyckelharpa, nástroj s úžasným zvukem.


Severská láska k podivným rybám

8. listopadu 2014 v 18:14 | Lucie Podhorná |  Severní glosy
Tak ta ve Švédsku kvete jedna báseň.

Jestli jste někdy byli v IKEA, tak za pokladnami, v oddělení jídla, mají v chlaďáku toto - marinované sledě. Sleď se řekne švédsky sill nebo strömming. Sill se loví severně od Kristianopel v severovýchodním Blekinge a strömming se loví u jižního a západního pobřeží, čili název je otázka místa lovu. Osobně jsem chutnala sledě v hořčici, a moc mi to teda nešmakovalo. Co vám?


Švédi ryby milují. Sleď, losos, síh, kapr, štika... Taky raci, ale to je kapitola sama pro sebe.

Sleď patří, jakožto pochoutka, ke všem švédským oslavám, velmi často v kombinaci s koprem. Rybu opékají, udí, nakládají nebo z ní vyrábí velmi kontroverzní pochoutku surströmming, velmi eufemicky řečeno fermentovaného sledě. Zapáchá to prý tak, že se to musí jíst jen venku a se zacpaným nosem a ještě to musíte spláchnout panákem něčeho ostrého.


Zajímavé je, že ve středověku se ryby konzervovaly hlavně solí, která se prý nikde ve Švédsku netěžila (nepovedlo se mi tuto informaci bohužel ověřit), proto se stala velmi strategickou surovinou. Například v severské sedmileté válce (16. století, Švédsko vs. Dánsko-Norsko, Polsko-litevská unie a Lübeck) odřízl dánský král Fredrik II. Švédsko od Severního moře, odkud získávalo sůl, což byl docela velký problém. Ostatně se zákaz dovozu soli stal ve švédských dějinách několikrát a nikdo z nich z toho tehdy nebyl zrovna nadšený. Sůl potřebujete každý den, a nejen vy jako lidi.

A teď jsem objevila jednu velkou zvláštnost, a to se jmenuje lutfisk. A je to, samotné se mi tomu nechce moc věřit, sušená ryba, která se před konečnou úpravou namáčí v louhu (roztok sody a hydroxidu vápenatého). Jde o tradiční vánoční pokrm, který poprvé zmiňuje norský spisovatel Olaus Magnus v roce 1555. Aby to bylo vůbec jedlé, tak se to po louhu máčí několik dní ve studené vodě, která se každý den mění. To, co před vás postaví na talíř, má konečné pH 11-12. Je to prý strukturou takové jakoby želé. Dnes jí lutfisk hlavně Norové a potom obyvatelé Minnesoty v USA. Dokonce každý rok pořádají festival Lutefest. A taky si z nich všichni ostatní dělají psinu. :)



Svět Vikingů

3. listopadu 2014 v 21:30 | Lucie Podhorná |  Skandi v ČR
Svět Vikingů: kulturní atlas je kousek, který mě zaujal v naší filďácké knihovně před pár měsíci. Jde vypůjčit pouze prezenčně, bohužel, to mé srdce plakalo, ale když jsem se ho potom snažila vystopovat na netu, tak je všude absolutně vyprodán. Rok vydání 1998, plný nádherných obrázků a nabitý informacemi.


Prosím vás, kdybyste tenhle klenot někde objevili, hlásím se o něj! Opravdu. Už se vidím jak sedím někde venku pod stromem, nebo v pokoji zachumlaná v dece, a toulám se močály s medvědy v zádech :)

Švédi a Čína

2. listopadu 2014 v 14:41 | Lucie Podhorná |  Trocha historie
Čína a Švédsko toho mají společného víc, než byste na první pohled řekli. Sice úplně jiná rozloha, jiná geografie, jiná příroda, jiná historie, jiní lidé... i když, lidé jsou možná v hloubi srdce všude stejní.

Když mi můj přítel, student čínštiny, kdysi začal vykládat o počátcích české sinologie, velmi často zmiňoval jméno Karlgren. A já si říkala, teda, co proboha Švéd dělal v Číně? Tak jsem to začala trochu zkoumat a ještě doteď se nestačím divit.

Bernhard Karlgren (高本漢 Gāo Běnhàn) z Jönköpingu je obrovský sinologický pojem. Studoval ruštinu a komparativní lingvistiku, když se mu povedlo získat grant na studium čínských dialektů. Netušil o čínštině vůbec, ale vůbec nic. Tak se odstěhoval do Číny a začal tam studovat čínštinu. Až mu došly peníze z grantu, živil se výukou angličtiny, kterou pochytil po cestě do Číny na lodi od anglicky mluvících pasažérů (chápete to?) Ve své doktorantské práci, psané francouzsky, prozkoumal 19 čínských dialektů (včetně šanghajštiny, kantonštiny atd.) a navíc do své práce zařadil japonskou a vietnamskou výslovnost zkoumaných znaků. Jako první vědec ke zkoumání použil klasickou evropskou historickou lingvistiku a jako první vůbec zrekonstruoval zvukovou stránku archaické a střední čínštiny.
No a Karlgren měl jednoho žáka, který se jmenoval Jaroslav Průšek. Ten poté vyučoval čínštinu na Vyšší lidové škole ve Zlíně, odkud pana Průška vysílá do Číny na další studium Tomáš Baťa. Jaroslav Průšek potom zakládá sinologii v Praze a v Olomouci.


Tak, to byl náš první... exot. Prostě ten se zalíbením v exotice :)


Druhý pán, pocházející ze Stockholmu, je Sven Hedin ( 斯文 赫定). Možná jste o něm slyšeli. Objevil totiž Transhimálaj (taky Hedinovo pohoří), pramen Brahmaputry, pramen Indusu, objevil zbytky Velké zdi v Tarimské pánvi... celkem dobrodružný člověk. Zkoumal jako první Tibet, taky Xinjiang (Turkestán). Sám své cesty dokumentoval, jeho články, fotografie a kresby byly jedinečné. Zkoumal vlastně místa, kam se před ním nikdo moc neodvážil vydat, natož je pořádně zkoumat, takže byl potom slavný a oblíbený. Hlavně nacisty... jo, to je něco, co jeho odkaz navždy poškodilo -pangermanismus a sympatie s nacisty. Dvakrát ho osobně přijal Hitler. Hedin totiž doufal, že Hitler Skandinávii ochrání před možnou invazí SSSR.
Měl jednu profesní nedokonalost, která jeho dráze škodila, a to, že se nikdy nevzdělal v metodologii. Nebyl systematický, neuměl správně zkoumat ani shromažďovat data a ani ho to moc nebavilo, to potom za něj museli dělat jiní. Projezdil za celý svůj život neuvěřitelné množství míst. A to tehdy (přelom 19. a 20. století) to cestování nebylo ani zdaleka tak pohodlné, jako dnes. Obdiv. :)


A posledním Švédem spojeným s čínštinou je, překvapivě, August Stridberg. Největší švédský spisovatel, napsal třeba dílo Červený pokoj. Ten se začal čínštině věnovat v roce 1877. Byl na to fakt talent, po pár měsících mluvil plynně a v jednom dopise z roku 1878 napsal, že si myslí, že byl zrozen proto, aby se stal sinologem. To ještě netušil, kam ho život zavane...

Státnice na Skandi

2. listopadu 2014 v 14:06 | Lucie Podhorná |  Skandi v ČR
Spousta vody uplynula, stromy shodily listí, pokryly se sněhem, zazelenaly se a znovu shodily listí a náhle sedím ve svém pokoji a jsem tu zpět.

Teď už se všem můžu chlubit titulem Bc. Došlo k tomu zcela záměrně a to zhruba v květnu tohoto roku, po pár týdnech usilovného studia. Musím se přiznat, že učit se na státnice mě neskutečně bavilo. Jsem člověk, který miluje historii, literaturu a jejich vzájemné vazby a propojení, a tato má vášeň na našem oboru nedostává zase tolik naplnění, takže jsem se při učení se na státnice vlastně docela realizovala. Víte, říkám si, že když už něco sakra studuju, tak bych na to potom měla být odborník. Ale necítím se tak. Co vy, ostatní studenti?

Měli jsme dva hlavní okruhy, a to jeden jazykový (6 otázek) a druhý z reálií (cca 17 otázek). O jazyku jsme měli mluvit švédsky, u reálií jsme si mohli vybrat. Učil se se mnou přítel, jeden z mála lidí, co mě vědomostně stíhá, takže to bylo úplné znalostní jiskření - až na to, že ke konci to uměl ještě líp jak já, potvůrka.

Otázky se týkaly všeho možného - různých válek, spisovatelů, historických období, politiky, školství. Musím říct, že politika mi fakt nešla a fakt jsem ji nechtěla. Sice jsem psala politologickou bakalářku, ale nerozuměla jsem tomu a nedopadlo to zrovna nejlíp. Moje nejoblíbenější otázky byly: August Strindberg, Selma Lagerlöfová, Skandinávie ve 2. světové válce, Vikingové. 30letou válku nemám ráda už od gymnázia.


A byla jsem fakt haluzák. Asi dva týdny před státnicemi jsem si koupila knihu Zrzavý Orm, bombastické vyprávění z vikinské doby, které jsem hltala. A šup, co jsem si vytáhla? Jo, přesně. Vikingové. :) A byl to největší klídek. Nenechali mě moc mluvit, spíš se ptali, ale co jsem nevěděla z naučené otázky, vytáhla jsem z téhle knihy. A fakt jsem si to užila.

A tak se ze mě, snad aspoň trochu zaslouženě, stal bakalář. :)