Září 2015

Poslední východisko

27. září 2015 v 21:28 | Lucie Podhorná |  Skandi v ČR

Švédské velvyslanectví v Praze zahájilo kampaň #ReadNordic, kdy máte každý měsíc přečíst jednu knihu ze severské literatury a při výběru se řídit vždy kritériem aktuálním pro daný měsíc. Na měsíc září platí požadavek, aby hlavní postava knihy měla méně než 18 let. O nutnosti českého překladu nikde nic nepsali, tak jsem zašla do knihovny a vybrala si v oddělení teenage literatury knihu podle nejhezčího obalu. J

Název by se dal přeložit jako Poslední východisko. Hlavní hrdince, patnáctileté Julii, zemřela při autonehodě matka (otec již dávno, víc se nedozvíme) a rodinný právník ji prozatím poslal bydlet k tetě do vesnice Vägsände (Slepá ulička). Teta je velmi milá, ale trošku podivínská - například zapřísahá Julii, aby nikdy nechodila po setmění ven z domu a za žádnou cenu nikomu neotvírala, ani kdyby to byl někdo známý. Julii se zdá, že teta přehání, ale když ji cizí lidé na ulici šeptají, aby utekla, dokud může a kolem domu poletují v noci divné stíny, které se snaží dostat dovnitř, tak už jí do smíchu moc není. Všichni ve městě jsou totiž mrtví, nakažení neznámým virusem a jen jednou za rok, v noc podzimního plesu, mohou být po setmění venku, aniž by byli Julii nebezpeční.

Přiznám se, že v okamžicích nejvyššího napětí četby jsem se bála vyjít večer na chodbu, ale to byla asi nejlepší část knihy. Autorka jaksi pominula psychické následky Juliina traumatu ze smrtelné autonehody, které byla před pár měsíci svědkem, nahodila spoustu motivů, které dál nijak nerozvinula, takže byly jako kořeny, o které člověk zakopává na cestě a celkově nerozvinula psychologii postav. To, že Julie zjistí, že její vytoužený mladík je vlastně mrtvý a navíc nejspíš chodil kdysi s její matkou a možná je dokonce její otec, ji zarazí asi jen tak na dvě minuty, načež po něm touží dál a ještě více. V motivu podzimního plesu, na kterém se samozřejmě stane něco hrozného, vidím inspiraci tradičními americkými teenage (často upířími) filmy. I když - dá se říct, že na teenage žánr byla Den sista utvägen povedená, byť na Knihu hřbitova, kterou považuji za jednu z nejlepších strašidelných knih s dospívající hlavní postavou, to ani zdaleka nemá. Zopakuju tudíž nyní ostudné klišé - nesuďte knihu podle obalu a #readnordic ;)



5 důvodů, proč je loppis jedna z nej věcí, které můžete ve Švédsku navštívit

26. září 2015 v 15:56 | Lucie Podhorná |  Severní glosy
1. Na každém větším loppisu, tj. trhu s věcmi z druhé ruky, se setkává celé město a často přijíždí i přespolní. Schází se již půl hodiny před začátkem, jsou natěšení a velmi družní. Máte šanci udělat si nové známé. :)


2. Seženete tu cokoliv. Hračky, knihy, starožitnosti, oblečení, domácí sušenky, dvakrát nošené boty, pletené svetry, vycpaná zvířata, svícny, gramofonové desky, ručně vyšívané polštáře, you name it.


3. Je to tu hrozně levné. Knížky v rozmezí 1 - 20 SEK, béžový podzimní kabát za 50 SEK, porcelánové talíře 10 SEK za kus. To jsou ceny, na které ve Švédsku běžně nenatrefíte. Spíš vůbec, než běžně.


4. Prodejci jsou milí a komunikativní. U jedné babičky, od které jsem si koupila chňapky s vikingy, jsem se zakecala asi na dvacet minut o tom, jak v mládí odjela z Haparandy do Provence studovat francouzštinu a jak je to tam nádherné. Potom bydlela se svým mužem třicet let ve Stockholmu (mluvila krásnou rikssvenska) a nyní se věnuje rukodělné výrobě, kdy tradiční sámskou technikou vyrábí chňapky a polštáře. Její muž mi ukazoval chňapky s losem a smál se tomu, že Němci jsou losy úplně posedlí a u Luleå nedávno ukradli dopravní značky "Pozor, losi".


5. Můžete tam objevit jak poklady, které někdo zdědil/našel na půdě a chce se jich za pár kaček levně zbavit, tak krásné, ručně vyráběné věci. Kdybych už všechny prachy neprošustrovala, tak si u jedné babičky koupím ještě barevné vlněné ponožky za 150 SEK a sáček domácích skořicových šneků (kanelbullar).

A toto je můj úlovek! Graficky nádherně zpracovaná kuchařka klasických regionálních švédských jídel, dvě chňapky s vikingy od milé stařenky, co mluvila plynně anglicky a francouzsky a kuksa (guksi, švédsky kåsa) - z březového dřeva vyrobený hrneček, tradiční kus sámského nádobí. Už mám od Sámů amulet proti medvědům, pomalu se mi rozrůstá sámská sbírka. A stál jen 50 SEK! :)


Uprchlíci na severu Švédska

12. září 2015 v 10:00 | Lucie Podhorná |  Mé zážitky ve Skandinávii
V Luleå jsem při nástupu do autobusu do Kalixu (50 km od finských hranic) byla zaskočená tím, kolik "nešvédů" se mnou pojede vstříc zimě . Nedokážu říct, jestli to byli uprchlíci, každopádně etnicky byli Afričané a Arabové a jejich přítomnost tady nahoře mě překvapila. Měla jsem představu, že imigranti se ve Švédsku usídlují v Malmö a Stockholmu, prostě na jihu, a tady u polárního kruhu to bude samý blonďáček se psím spřežením. Není tomu tak. Severní Švédsko a Finsko v posledních dnech přijímají denodenně desítky uprchlíků.

Včera jsem otevřela místní noviny Norrlands kuriren a asi polovina obsahu se týkala uprchlíků. Byly tam články o tom, jak se obyvatelé Luleå dobrovolně shromažďují na náměstích a nádražích s materiální pomocí uprchlíkům, jak jim nabízí dočasné ubytování (protože ubytovny už jsou dost přeplněné), jak místní firmy nabízí uprchlíkům práci. Finský předseda vlády (tady je to totiž skoro Finsko) dal uprchlíkům k dispozici své málo využívané sídlo a v sekci inzerátů byl dokonce velký inzerát místní správy, která hledá rodiny, jež by se ujaly dětí ve věku 12-16 let. Wow. Musím říct, že mě to dost překvapilo, jsem přece jen občanka státu, jehož bývalý prezident založil protiimigrantskou petici (což mé švédské spolužáky šokovalo).

Počet žadatelů o azyl ve Švédsku v letech 2012, 2013, 2014 a 2015


Jaký je postoj běžných lidí? Pozoruji mírný konflikt mezi tím, co dělá švédská vláda a co by chtěli lidé. Vláda se snaží (si) dokázat, že musí zachránit všechny a kdo nesdílí jejich postoj, není dostatečně solidární. Běžní Švédi jsou odměřenější, hodně z nich si myslí, že se jejich politici zbláznili a jen Švédsko nemůže spasit všechny, ale i tak jsou stále lidští. Obecně bych řekla, že Švédsko uprchlíkům pomáhá, jak se jen dá, ale tím svým spasitelským komplexem si mohou i uškodit. Přejí si, aby se na péči o lidi prchající před válkou podílela celá Evropa stejně. Před pár dny začal Migrationsverket (migrační úřad) udělovat spolu s azylem rovnou i povolení k trvalému pobytu. No, uvidíme, jak se tato situace ještě vyvine.

Velká spousta těch, kteří momentálně ze své země utíkají, se snaží dostat do Švédska a to často proto, že mají o této zemi nereálné představy. Mahmoud Bitar, syrská hvězda sociálních sítí, který se nedávno po měsících cesty do Švédska konečně dostal, natočil následující video, kde ukazuje, že Syřané od své nové země očekávají příliš. Video pojal vtipně, protože, jak sám říká - humorné věci se šíří samy. Sám se chce do Sýrie vrátit ihned, jak to bude možné. "Na světě se totiž žádná země Sýrii ani zdaleka nevyrovná." :)


Haparanda Vandringsled - turistika ve Finsku

6. září 2015 v 14:15 | Lucie Podhorná |  Mé zážitky ve Skandinávii
Jelikož tento semestr trávím v městečku Kalix v kraji Norbotten, byl by hřích nevyužít volného dne k výletu, který se už dva týdny nabízel. Souměstí Haparanda-Torneå (Haparanda je švédská, Torneå finské) leží od Kalixu jen 50 km, necelou hodinku autobusem, který je navíc poměrně luxusní, vybavený WC a wifi. Otevřela jsem tedy stránky místního turistického centra a zjišťovala výletní možnosti. Haparanda jich skýtá několik, z nichž mě nejvíc zaujala tzv. Haparanda vandringsled, čili haparandská turistická cesta. Popisek trasy byl lákavý, avšak instrukce, jak se k ní dostat mlhavé a navíc se zdálo, že trasa je nedostupná pro pěší, protože začíná u dálnice 2 km od Haparandy a nevede k ní žádné MHD. Rozhodla jsem se, že se to nějak vyřeší na místě.

V autobuse do Haparandy mě osvítil spásný nápad. Zeptala jsem se pana řidiče jestli ví, kde ta turistická trasa je. Zavrtěl hlavou, což mě nepotěšilo. Rychle jsem našla v mobilu mapku a ukázala mu ji. "No tak to musí být to poslední odpočívadlo před vjezdem do města, tak já vás tam vyhodím." Modlila jsem se, aby to opravdu bylo to, co hledám. Měla jsem štěstí - bylo.


Toto je mapa trasy (necelých 15 km). Je velmi dobře značená, jednak je u všech odboček a křižovatek cedulka s šipkou a názvem Vandringsled a jednak je každých asi 20 m u cesty červeně natřený kůl jakožto turistické značení. Po cestě je 8 odpočívadel, která sestávají z šopy plné suchého dříví, ohniště, laviček a přístřešku, u jednoho byla dokonce kadibudka.

Vyrazila jsem plná energie a optimismu, že za tři hodinky nebudu mít co dělat a budu už pomalu sedět v místní IKEA a s grácií popíjet brusinkovou šťávu. Hned první metry mě vyvedly z omylu - Laponsko je už samo o sobě dost podmáčené a celodenní vytrvalý déšť změnil lesní cestu v mokřad. Velebila jsem se až do nebe za nápad vzít si nepromokavé pohorky, zatla jsem zuby a vyrazila. Když o pár minut později začalo pršet, vzpomněla jsem si na deštník, co jsem nesla v batohu. Přece nemůžu chodit po lese s deštníkem, beželo mi hlavou, ale po chvíli marného čekání, až přestane pršet mi bylo jasné, že s hrdostí zde nepochodím. Nebyl prostor na hrdinství.



Pirrilento, první odpočívadlo, ve kterém jsem se na chvíli schovala před deštěm a bojovala s pochybnostmi. Mám to vzdát? Co když někde narazím na neprůchodný terén, třeba po 10 kilometrech, a budu se muset vrátit? To by mě fakt naštvalo. Ale přece nesklopím uši a nevycouvám hned na začátku! Jdu dál!

Objevily se chodníčky, takové, jaké znáte třeba z Šumavy, což cestu značně ulehčuje. Nemusíte neustále vyhodnocovat, jestli se při šlápnutí na tamten hrbolek propadnete až do vody, nebo ne. Po hodině cesty (stále s deštníkem) jsem dorazila k druhému odpočívadlu, Temppelivaara.

Přestalo pršet. Vysvitlo slunce. A z rozhledny u odpočívadla jsem spatřila tohle.


Bylo to úžasné. Nekonečné laponské lesy, břízy pomalu se barvící k podzimu a nad nimi se klenula duha. Přesvědčilo mě to o správnosti mého turistického záměru. Ještě jsem nebyla ani v půlce cesty, ale nadchlo mě to natolik, že jsem dál běžela jako vítr.


V Norbottenu jsou dlouhé zimy a krátká léta, čemuž se samozřejmě přizpůsobila místní flóra. Nic křehkého tu dlouho nepřežije. Tady v mokřadech jsou nečastějšími stromy břízy, země je pokrytá borůvčím a brusinčím.


Ten červený kříž vlevo značí zimní trasu pro běžky a skútry. Letní a zimní trasy se často různí, co je sjízdné v zimě, není schůdné v létě a naopak, proto je třeba se důsledně držet svého značení.



V jednom místě, kousek před jezerem v půlce trasy, se cesta stočila a původní trasu obloukem obcházela. Nechápala jsem proč, až potom jsem uviděla toto. Asi byla velká voda (ta modrá cedulka značí původní trasu).

Jezero Myllyjärvi leží v polovině trasy a je krásné. Vede k němu chodníček ústící na molo a je oblíbeným hnízdištěm ptáků. Určitě stojí za 100metrovou odbočku.



Za jezerem se cesta stočila doleva a dalších několik kilometrů jsem šla po široké zpevněné cestě. Vítaná úleva po promáčené lesní stezce a dřevěných chodnících. Podél cesty mě zaujalo několik malých informačních tabulí. Jsem ten typ turisty, co všude vleze a všechno si přečte, takže jsem ani tady samozřejmě neodolala. Obsah tabulí mě nečekaně zasáhl.


Když v září roku 1944 prohrálo Finsko tzv. pokračovací válku se SSSR, Finové začali hromadně prchat přes hranice do Švédska, které bylo ochotné se o ně postarat. Po té stejné cestě, kterou jsem kráčela já, šly před 70 lety tisíce lidí prchajících před válkou s celým svým majetkem, sestávajícím většinou z dobytka. Podél cesty stála kasárna, kde byla část z nich ubytována. Za rok 1944 přišlo cca 50 000 uprchlíků, přivedli s sebou 25 000 krav a 4 000 koní. Šli pěšky, plavili se v člunech, dělali cokoliv, aby se dostali z Finska pryč. Spousta rodin z celého Finska posílala na cestu jen své děti, aby se jich na švédských nádražích někdo ujal a oni je už nikdy nespatřili - dodnes se jim říká tzv. krigsbarn, válečné děti a za celou válku jich přišlo 70 000.

Mapka, jak tehdy byla podél cesty rozmístěná kasárna:


Zbytek cesty už žádné další povyražení neposkytl, po pár kilometrech se okruh uzavřel a zpátky k dálnici jsem došla po stejné trase jako cestou tam, vedla však hezkým lesem a nakonec jsem rychlou chůzí celou Haparanda vandringsleden za tři hodiny a pár minut dala.

Pokud se ocitnete u Haparandy a budete mít chuť na nějaký trek, určitě zkuste tuto cestu. Jedinou nevýhodou je špatná dostupnost bez vlastního auta, buď musíte poprosit řidiče autobusu, aby vás vyhodil mimo zastávku anebo můžete jít pěšky podél dálnice z Haparandy, což je celkem nepříjemné. Ale páni řidiči autobusů jsou moc hodní a udělali by pro vás první poslední. :)


http://www.krigsbarn.com/2013/06/evakuering-till-sverige-september-1944.html
https://sv.wikipedia.org/wiki/Finska_forts%C3%A4ttningskriget
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pokra%C4%8Dovac%C3%AD_v%C3%A1lka